Kypr | Kypr.cz - dovolená a last minute zájezdy na Kypr, informace o Kypru, reality na Kypru, počasí na Kypru, autopůjčovna, letenky a rekreační domy na pronájem

Mapa stránek

Počasí na Kypru: Famagusta: 0°C / 0°C Larnaca: 0°C / 0°C Limassol: 0°C / 0°C Nicosia: 0°C / 0°C Paphos: 0°C / 0°C Troodos: 0°C / 0°C Více>>

kypr.cz

Volejte zdarma

800 400 484
volejte 9:00-20:00

Nemovitosti Kypr

Famagusta / Protaras / Ayia Napa

Larnaca

Limassol

Kurz Euro

1 EUR je 26.920 Kč
ke dni 19. 3. 2024

Rozsáhlé možnosti a nejnižší cena, takové je cestovní pojištění online, které nabízí ePojisteni.cz.
PodlahyParkety.cz

Historie a dějiny Kypru

Historie Kypru


Vzhledem k tomu, že se Kypr nachází na křižovatce moří východního Středomoří, má bohatou a pestrou historii. V průběhu staletí sem přicházelo mnoho útočníků, osadníků a přistěhovalců. Ostrov se snažili přivlastnit Řekové, Římané, Byzantinci, Lusignané, Janované, Benátčané, Osmané, Briti a Turci.  Kypřané, ať už Řekové nebo Turci, jsou hrdí na svůj národ a mají silný pocit národní identity. Rozdělení jejich ostrova, ke kterému došlo v roce 1974, je mnohými považováno za dočasné a Kypřané se těší na den, kdy bude ostrov opět sjednocený.
 


Doba neolitu a doba měděná na Kypru


První důkazy o lidském obydlí na Kypru byly nalezeny již z před-hrnčířského neolitického období před 10 000 lety př. n.l. objevením artefaktů vyrobených člověkem v oblasti Akrotiri Aetokremnou na poloostrově Akrotiri na jižním pobřeží Kypru. Tito lidé mohli zapříčinit vyhynutí pygmejského hrocha a trpasličí slona v období pleistocénu. Domácí zvířata, jako je skot, prasata, ovce a kozy, byla na Kypr přivedena pastevci z Levantské pevniny okolo
8000 př. n.l.


Tato populace položila základy pro rozvoj význačné kyperské kultury, která je nejvýznamněji zastoupena v před-hrnčířském neolitickém osídlení v Choirokoitia. Choirokoitia byla uzavřená vesnice postavená po straně kopce v jižní části ostrova v 6. tisíciletí před naším letopočtem. Její obyvatelé žili v pevných kruhových domech postavených z kamene
a vyráběli kamenné nástroje a nádoby. Ostatní osídlení z tohoto období jsou roztroušena po celém Kypru a jsou důkazem kontaktů i mimo ostrov, jako byl například dovoz obsidiánu z Anatólie (novodobé Turecko). Z archeologických poznatků není známo, kdy byla Choirokoitia opuštěna. Mezi další důkazy aktivity v této vesnici patří vázy vyrobené z hlíny, jejichž vznik se datuje do 5. tisíciletí před naším letopočtem.


Nové typy osídlení vznikaly v období keramického neolitu, které přineslo abstraktně malované keramické artefakty. Kulturní tvorba je nejlépe vidět v místě Sotira - Teppes nedaleko jižního pobřeží. Ve 4. tisíciletí před n.l. začala být používána měď
a předznamenala měděno-kamenné období. Za této éry byla nejpozoruhodnější uměleckým úspěchem výroba lidské figurky ve tvaru kříže vyrobené z pikrolitu, místního kyperského kamene. Okolo 2500 př. n.l. přišla nová vlna přistěhovalců, pravděpodobně z Anatólie a přinesla s sebou nové technologie a styly a na ostrově začala doba bronzová.
 

 

Doba bronzová


S postupným rozšířením používání mědi dochází k nahrazení starého kamenného repertoáru a k rozviji těžby bohatých ložisek mědi v masívu Troodu. Na konci raně bronzové doby (2300 př. n.l. až 1950 př. n.l.) byly bronzové předměty odlévány pomocí dováženého cínu. Kontaktů s vnějším světem bylo málo, ale nápaditost vzorů keramiky narůstala a zobrazovala život lidí a zvířat a okolí vesnic.

Ve střední době bronzové (1950 př. n.l až 1650 př. n.l) dochází v podstatě k pokračování používání materiálu z předchozího období a je znovu zavedena malovaná keramika na regionální úrovni. V podhůří a nížinách vznikala nová osídlení a archeologické záznamy potvrzují rozvinutou zemědělskou společnost. Z počátku tohoto období pochází první důkaz
o trvalé těžbě mědi. Na jeho konci již Kypr začal rozvíjet obchodní vztahy s Egejskou oblastí, západní Asií a Egyptem, což dokládá vývoz ostrovního hrnčířského zboží.
 

Pozdní doba bronzová (1650 př. n.l až 1050 př. n.l.) je považována za jedno z nejdůležitějších období kulturního a historického vývoje Kypru. Pro toto období je charakteristický rozsáhlý zahraniční obchod s Egyptem a ostrovy v Egejském moři. Za nejdůležitější je považováno psaní ve formě lineárního písma, známého jako Kypersko-minojské písmo, které bylo převzato z Kréty. Během této doby byly vyrobeny krásné šperky, sochy ze slonoviny a jemná keramika a od přibližně 1400 př. n.l. došlo k výraznému nárůstu dovozu Mykénské keramiky
z pevninského Řecka.


Během pozdní doby bronzové byla kolem pobřeží založena nová města a došlo k expanzi zámořského obchodu s keramickými nádobami a později měděnými ingoty. Kypr zažíval nebývalou prosperitu, která byla doprovázena čilým zahraničním obchodem a migrací lidí po ostrově. Kolem roku 1 200 př. n.l. dorazili první řecky mluvící osadníci, kteří patřili k Lidem Moře (agresivní námořníci) a narušili stávající kyperské komunity. To vedlo ke vzniku městských království v době železné.


Archaické a klasické období na Kypru


První řečtí osadníci vytvořili několik městských království v Kourion, Pafos, Marion (nyní Polis), Soloi, Lapithos, Tamassos a Salaminy. Dvě další byla vytvořena na Kition a Amathous. Tato království využívala období rozvoje a zvyšující se prosperity mezi lety 750 př. n.l. a 475 př. n.l., což přesvědčivě dokládají nálezy v královské hrobce u Salaminy. Tyto rozsáhlé hrobky obsahují skvostné ukázky bohatství a odpovídají Homérově popisu Mykénských pohřbů v Iliad. Během této doby vládli na Kypru střídavě Asyřané, Egypťané a Peršané, podle toho, jak tyto říše sílily a nebo oslabovaly.


Klasické období na Kypru se shoduje s obdobím pevninského Řecka (475 – 325 př. n.l.) a během této doby se kyperské umění dostalo pod silný vliv města Attic. V téže době se na Kypru narodil Zenon z Kition, zakladatel filozofického hnutí Stoiků. Evagoras, král Salaminy, udržoval silné vazby s řeckou pevninou a prodlužoval řecký vliv na většině ostrova, a to i přes perskou hegemonii. Nicméně, i on byl nakonec přemožen Peršany v roce 381 př.n.l. a zavražděn o sedm let později. Jeho smrt fakticky ukončila Klasické období.


Helénské a Románské období na Kypru

Po vítězství nad posledním perským vládcem, Dariusem III v Issus v roce 333 př. n.l., získal nad městskými královstvími na Kypru vládu Alexandr Veliký a předznamenal novou éru. Sice udělil království autonomii, ale sebral jim právo na výrobu mincí.

Když Alexandr v roce 323 př. n.l. zemřel, byl Kypr postoupen Ptolemu I z Egypta, který dále utlačoval městská království, což mělo nakonec za následek sebevraždu posledního krále Salaminy, Nikokreona. Po 250 let zůstal Kypr Ptolemaickou kolonií, strádající pod vládou určenou guvernérem.


Kypr byl připojen k expandující Římské říši v roce 58 př. n.l. Řečník a spisovatel Cicero byl jedním z prvních konzulů na Kypru. Přestože byl Kypr krátce věnován Kleopatře VII
z Egypta a následně vydán zpět pod římskou kontrolu, zažil přibližně 600 let relativního míru a prosperity pod Římským právem. Z této doby pochází mnoho veřejných budov a silnic, mimo jiné i pozoruhodné divadlo v Kourion,  kolonádové gymnasium v Salaminy a svatyně v Apollon Ylatis.


Během tohoto období, přibližně v roce 45 n.l. se na ostrově poprvé objevilo křesťanství. Barnabáš (později se stal Sv. Barnabášem; Agios Varnavas v řečtině), rodák ze Salaminy, doprovázel apoštola Pavla a kázal na Kypru. Mezi jeho prvními konvertity byl Sergius Paulus, římský konzul.  Křesťanství na ostrově vzkvétalo a v době Konstantina Velikého bylo na Kypru pohanství téměř nahrazeno křesťanstvím.
 

Byzantská říše


V roce 395 se Římská říše rozdělila. Její východní varianta, Byzantská říše, byla založena v Konstantinopoli a udržovala hegemonii nad Kyprem. Nicméně Kypr si zachoval poměrně velkou autonomii církví z Konstantinopole a v roce 488 byl arcibiskupu přiznán nárok na držení žezla namísto arcibiskupské berly, stejně tak právo psát svůj podpis britským purpurovým inkoustem. V této praxi se pokračuje dodnes.


Rozšíření islámu v 7. století mělo hluboký vliv na Kypr a počínaje rokem 647 došlo k řadě katastrofálních nájezdů Arabů, které způsobily veliké drancování a utrpení. Salaminy bylo vydrancováno a již se nikdy neobnovilo, Kourion padlo a osadníci z pobřeží se přesunuli do vnitrozemí, aby se vyhnuli opakovaným válkám a drancování. V roce 688 došlo k částečnému příměří, když Justinián II a arabský kalif Abd-al-Malik podepsali dohodu o společné vládě nad Kyprem. Tato dohoda trvala do roku 965, kdy císař Nikiforos Fokas získal Kypr zpět pro Byzantince.


Kypr za vlády Lusignánů, Janovanů a Benátčanů


Byzantské právo by mohlo i nadále platit, kdyby zrádce guvernér Isaak Komninos neprohlásil sám sebe za císaře Kypru a v roce 1191 nedobyl Kypr křižák král Richard Lví Srdce z Anglie. Richard obsadil Kypr a následně jej prodal řádu Templářských rytířů. Ti si nemohli dovolit jeho udržování, a tak jej dále prodali vykořeněnému králi jeruzalémskému, Guy de Lusignanu.


Nový francouzsky mluvící vládce Kypru založil dlouhou dynastii, která ostrovu přinesla rozporuplné štěstí. Pozval křesťanské rodiny, které ztratily území ve Svaté zemi, aby se usadili na Kypru, a po určitou dobu se tito osadníci podíleli na rozkrádání území, které stále ještě patřilo do království Jeruzaléma. To prohlubovalo ekonomické napětí na Kypru až do doby, kdy se sousední království v roce 1291 nakonec rozpadlo s pádem Acre (Akko).

Více než sto dalších let se Kypr těšil období nezměrného bohatství a prosperity. Jeho součástí bylo moderní město Famagusta (Mağusa), které bylo centrem bezkonkurenční obchodní činnosti a obchodu. Během tohoto období bylo dokončeno mnoho krásných budov a kostelů, z nichž některé jsou stále k vidění v Severní Nikósii (Lefkoşa), Bellapais (Beylerbeyi) a Famagustě. Prosperita na Kypru dosáhla svého zenitu za krále Petra I (r. 1359-69), který podnikl neúspěšnou křížovou výpravu v roce 1365, při které se podařilo pouze krátce obsadit Alexandrii.


V té době byli již ortodoxní Řekové, ačkoli oficiálně svobodní v praktikování svého náboženství, stále nespokojenější s povinností platit hold Latinské (římskokatolické) církevní správě. Mnoho řeckých duchovních ustoupilo do hor a tiše a nenápadně postavilo jednoduché kostely a kláštery. Své budovy ozdobili některými z vůbec nejkrásnějších fresek namalovaných v pravoslavném světě.


Štěstí se k Lusignanům obrátilo zády poté, co se vlády ujal syn a dědic Petra I, Petr II. S pohledem zaměřeným na bohatství a strategickou pozici Entrepot na Kypru, začala města Janov a Benátky usilovat o jeho kontrolu. To vedlo k tomu, že se Janov chopil města Famagusta a držel nad ním vládu dalších 100 let. Následně se osudy Famagusty a Kypru naplnily. Posledním Lusignanem byl král Jakub II (r. 1460 - 73). Podařilo se mu vykázat Janovany z města Famagusta a oženil se s benátskou šlechtičnou, Kateřinou Benátskou, která jej předčila a stala královnou Kypru a poslední postavou královské dynastie Lusignanů. Pod tlakem však postoupila Kypr Benátkám.


Benátčané vládli Kypru v letech 1489 - 1571, ale jejich vláda byla charakterizována lhostejností a apatií. Jejich správa se vyznačovala korupcí a neefektivností a řeckému rolnictvu se pod novými vládci nevedlo o nic lépe než za předchozího režimu. Mezitím se Osmanská říše dále rozšiřovala. V očekávání útoku ze severu, Benátčané opevnili Lefkosii obrovskou kruhovou zdí a vystavěli mohutné opevnění kolem Famagusta. Ani opatření brzdící Osmanský nápor nepomohla, a v roce 1570 byla Lefkosia dobyta. Téměř o rok později, po dlouhém obléhání, byla Famagusta převzata Osmany.
 

Osmanská říše

Nově příchozí Osmané potlačili latinskou církev a obnovili ortodoxní hierarchii. Rolnictvo, které trpělo kvůli feudálnímu systému nájmu, dostalo pozemky. Daně se sice nejprve snížily, ale později byly zvýšeny, a to často svévolně, neboť za jejich výběr byl zodpovědný pravoslavný arcibiskup. Po dobytí Kypru se na něm usadilo asi 20 000 Turků, ale ostrov nebyl pro vládnoucí sultány prioritou.
Osmanská vláda byla poznamenána pohodlností, korupcí a leností a nesouhlas byl často potlačen násilím. V roce 1821 byl pravoslavný arcibiskup pověšen kvůli podezření z podpory narůstající řecké revolučnosti v pevninské části Řecka.

 

Britská vláda


Osmanská vláda trvala 300 let až do doby, kdy o vliv v této oblasti začaly usilovat cizí mocnosti. V roce 1878 podepsaly Turecko a Velká Británie dohodu, podle níž si Turecko mělo zachovat suverenitu nad umdlévající kolonií, zatímco Velká Británie by měla na starosti správu ostrova. Cílem Británie bylo obsadit strategické místo na Blízkém východě, odkud lze sledovat vojenské a obchodní přesuny v Levant a Kavkazu. Jako součást dohody měla Británie chránit sultánovo asijské území proti hrozbám ze strany Ruska.


Nicméně v roce 1914 se obě strany dostaly do válečném stavu, takže Británie převzala přímou  svrchovanost nad Kyprem. Turecko však neuznalo připojení tohoto území až do roku 1923, kdy vznikla smlouva Lausanne, podle níž byly také legalizovány územní nároky v novém nezávislém Řecku.


Britská vláda nad Kyprem byla zpočátku převážnou částí řeckého obyvatelstva vítána, protože se předpokládalo, že Británie bude nakonec chtít dosáhnout enosis - spojení Kypru s Řeckem. Kyperští Turci však tak nadšení nebyli. Britové nabídli Kypru sjednocení s Řeckem již roku 1915 za podmínky, že Řecko splní své smluvní závazky vůči Srbsku, když bylo napadeno Bulharskem. Řecká vláda odmítla a nabídka se již nikdy nezopakovala.


Nepokoje volající po sjednocení vypukly v roce 1931, ale až v roce 1950 začaly opravdu nabírat směr. Kyperský podplukovník Georgos Grimas, zvaný Digenis, založil organizaci EOKA (Národní organizace kyperských bojovníků). V letech 1955 až 1958 zahájila EOKA řadu skrytých útoků na britskou správu a vojsko a na kohokoli jiného, kdo byl proti sjednocení. Britové přišli s různými návrhy na omezenou autonomii, ale všechny byly zamítnuty. 17% menšina kyperských Turků byla stále znepokojenější ohledně perspektivy na násilné začlenění do Řecka.


Příslušné vlády v Řecku a Turecku se začaly aktivně zajímat o vývoj na Kypru. Kyperští Řekové vyzvali ke sjednocení, kyperští Turci požadovali buď retrocesi do Turecka nebo Taksim (v turečtině - rozdělení). V roce 1959 se řecko-kyperský ethnarcha a náboženský vůdce arcibiskup Makarios III a vůdce turecké části Kypru Faisal Küçük potkali v Curychu
s řeckými a tureckými vůdci a se zástupci britské vlády. Setkali se kvůli ratifikaci již dříve schváleného plánu, podle kterého měla být nezávislost Kypru schválena za podmínek schválených všemi stranami.


Britové chtěli jako součást dohody zachovat dvě základny a množství jiných vojenských lokalit. Kypr neměl vstupovat do politických nebo hospodářských unií s Tureckem a Řeckem, ani být jejich součástí. Politická moc měla být sdílena na poměrném základě a ačkoli kyperských Turků bylo méně než 20 %  z celkového počtu obyvatel, bylo jim uděleno 30 % míst státních úředníků, 33 % křesel ve Sněmovně reprezentantů a 40 % míst v armádě.


Británie, Turecko a Řecko měly být jmenovány jako ručitelé pravomoci, což by dalo kterémukoli z těchto tří národů právo zasahovat do záležitostí Kypru, třeba v případě, že by nezávislost smlouvy byla jakýmkoli způsobem ohrožena.



Kyperská republika


Nová a nezávislá Kyperská republika vznikla dne 16. srpna 1960. Přechod z kolonie na nezávislý stát se neuskutečnil snadno a dále sporadicky pokračovalo násilí a agitace. Neklid vyvrcholil, když kyperští Řekové navrhli změny ohrožující dohody o rozdělení moci, což vyvolalo odstoupení kyperských Turků z vlády. Těžké sektářské násilí vypuklo v roce 1963
a vedlo k dalšímu rozdělení řecké a turecké komunity. V roce 1964 poslalo OSN na ostrov mírové síly na podporu britských vojáků, kteří střežili obsazení tzv. zelené linie dělící Lefkosii. Kyperští Turci ustoupili do ghetta a enklávy, které je měly chránit proti řeckému obtěžování a agresi.


Studená válka byla na svém vrcholu a Kypr se stal strategicky hodnotným díky umístěnému radaru, který byl životně důležitý pro Brity i vojensky silnější Američany. Oba národy při sledování testů sovětských jaderných raket ve střední Asii spoléhaly na Kypr. Britové si ponechali posádku na letecké základně na Akrotiri, která zahrnovala i jaderný arzenál.
Arcibiskup Makarios III, pozdější prezident Kypru, hrál stále riskantnější hru politické nestrannosti a zároveň usiloval o ozbrojení a podporu od  komunistických států, jako byl Sovětský svaz a Československo. Také skrytě podporoval další výzvy ke sjednocení s Řeckem. Vzhledem k tomu, jakou podporu získávala komunistická strana, se začalo Turecko a kyperští Turci stále více obávat při pomyšlení na možnou vládu této strany na Kypru. Američané a jejich britští spojenci cítili obavy z možnosti další kubánské krize - tentokrát ve Středozemí.


Diskuse o možnosti oddělení obou komunit začaly nabírat tempo. V roce 1967 došlo v Řecku ke státnímu převratu a vlády se ujala vojenská junta. Vztah mezi USA a Kyprem ochladl kvůli sympatiím USA k vysokým činitelům armádních složek v Aténách. Kvůli mnoha diplomatickým manévrům se Sověty za vlády Makariose, se Kypr stával mnohem méně žádoucí pro Řeky a Američany. V červenci 1974 došlo na Kypru k převratu, který sponzorovala CIA a organizovalo Řecko, jehož cílem bylo odstranit Makariose a nastolit více pro-západní vládu.


Dne 15. července došlo k útoku Národní gardy v čele s důstojníky z pevninského Řecka a k převratu zaměřenému na zavraždění Makariose a nastolení sjednocení. Armádní důstojníci se vrhli na prezidentský palác, ale Makarios o vlásek unikl. Prezidentem Kypru byl vyhlášen bývalý člen EOKA, Nikos Sampson. O pět dní později připluly do současné Kyrenie (Girne) turecké síly, aby svrhly Sampsonovu vládu. Přes energický odpor byli Turci úspěšní a vytvořili předmostí kolem Kyrenie a propojení s tureckou částí Severní Nikósie (Lefkoşa).


Dne 23. července 1974 v Řecku padla junta a byla nahrazena demokratickou vládou Konstantinose Karamanlise. Zároveň Glafkos Clerides, předseda Poslanecké sněmovny, nahradil na Kypru Sampsona. Tři garanti moci, Británie, Řecko a Turecko (jak požadovala  smlouva) se v Ženevě setkali k diskusi, ale do 16. srpna již nebylo možné zastavit turecký postup. Od té doby Turecko ovládlo 37%  území v severní části ostrova. V prosinci se vrátil Makarios, aby pokračoval v prezidentské funkci. Kypr byl rozdělen.



Rozdělení na dvě etnicky odlišné oblasti (Taksim)


Rozdělení Kypru z roku 1974 trvá dodnes. Zatímco příchod turecké armády byl sužovanými a pronásledovanými Turky na Kypru chápán jako požehnání, stal se obrovskou katastrofou pro 200 000 kyperských Řeků, kteří žili v severní třetině Kypru. Mnozí byli přepadeni a zabiti, většina byla evakuována nebo utekla na jih, který zůstal Kypru. Podobně zhruba 100 000 kyperských Turků z Kyperské republiky uprchlo nebo bylo násilně evakuováno na Severní Kypr.
Ekonomický dopad na ostrov, nestabilita a množství uprchlíků, které přišlo s rozdělením, bylo obrovské. Současné okleštěné Řecké republice Kypru byly zabaveny některé z nejlepších pozemků, dvě velká města, lukrativní citrusový průmysl a podstatná část  turistické infrastruktury.


Zatímco nucené rozdělení Kypru posloužilo některým krátkodobým vojenským a politickým účelům a kyperští Turci získali ochranu z Turecka, konečný výsledek bylo nakonec Pyrrhovo vítězství Turků. Makarios unikl atentátu plánovanému během převratu, vojenská junta se zhroutila a touha po sjednocení - enosis se rozptýlila, neboť Kypr byl až příliš zaujat vlastními problémy.


Vyhlášení Turecké republiky na Severním Kypru (TRNC; KKTC v turečtině) prezidentem Raufem Denktaşem v roce 1983 neuznal žádný národ kromě Turecka. Studená válka skončila v roce 1991, kdy polovina populace původních kyperských Turků utekla z ostrova do Velké Británie, Kanady a Austrálie.


Dnešní Kypr
 

Kyperští Řekové se dali rychle dohromady a napřeli svoje síly do obnovy zdecimovaného národa. Během několika málo let začala ekonomika růst a Kyperská republika je i nadále mezinárodně uznávána jako jediný legitimní zástupce Kypru. Ekonomika se rozvíjí: kyperské burzy byly otevřeny v polovině roku 1999. Zpočátku pohltila velké množství soukromých fondů, později se akcie na burze propadaly a mnoho Kypřanů ztratilo obrovské částky peněz. Cestovní ruch obecně vzkvétá, i když v roce 2002 došlo k poklesu tohoto trendu, který vyvolal určité obavy o toto odvětví.


Severní část Kypru zná většina cizinců prostě jako Severní Kypr a Řekové jej berou jako okupované území (ta katehomena). Jako samostatný subjekt postrádá logiku, i přes mezinárodní ekonomické sankce, však nadále přežívá a rozvíjí se, neboť je podporován z velké části jeho klientem a sponzorem, Tureckem.


Diskuse o opětovném sjednocení Kypru se sporadicky objevují již od roku 1974, ale vzhledem k tomu, že obě strany zastávají zakořeněné a nekompromisní názory, bylo pro ně získáno jen málo podpory. OSN udržuje mír podél zelené linie od roku 1964. V roce 1974 bylo vyzváno, aby hlídkovalo a monitorovalo nárazníkovou zónu, která se nyní nazývá Attila Line a tvoří hranici podél celé délky ostrova.

Když během jara a léta roku 2002 Kypr a Turecko usilovaly o vstup do EU, vedli představitelé Jihu i Severu třikrát týdně rozhovory ohledně sjednocení, ale tyto diskuse se nakonec staly příliš komplikované. První skutečné změny ve vztazích mezi oběma komunitami začaly v dubnu 2003, po překvapivém oznámení Raufa Denktaşe, který se rozhodl novelizovat cestovní vyhlášku a umožnit Kypřanům z obou stran navštívit druhou část ostrova, s tím, že se musí na konci dne vrátit domů. Od té doby byly podél hranice otevřeny čtyři kontrolní stanoviště a doba návštěvy byla prodloužena až na tři měsíce.


Během tohoto období se Kofi Annan, generální tajemník OSN, pokusil zprostředkovat dohodu, která by umožnila referendum o sjednocení, což bylo zamítnuto drtivou většinou kyperských Řeků (téměř 76 %) a podpořeno více než polovinou kyperských Turků (65 %). Zatímco žádost Turecka o vstup do EU byla odložena v lednu 2003, žádost Kypru  (s nebo bez Severu) byla schválena a jižní Kyperská republika se stala součástí Evropské unie
v květnu 2004.


Následující duben prohrál po 30ti letém období vůdce turecké části Kypru Rauf Denktaş prezidentské volby v boji s premiérem Mehmetem Ali Talatem. Talat jako moderní vůdce a hlava Republikánské turecké strany (CTP) je zastáncem sjednocení a podporoval plán Kofiho Annana. Po zahájení formálních rozhovorů o vstupu Turecka do EU, které začaly v roce 2005 a budou trval dalších deset let, je vztah Kypru s Tureckem na cestě ke zlepšení. Kontroverzní vstup Turecka do EU závisí na několika podmínkách, z nichž jednou je případné uznání Kyperské republiky. Teprve pak se uvidí, jak bude problém Kypru vyřešen.